Dnes se hlásím přímo z vany, kde mi myšlenky proudí vždycky tak nějak nejlépe.
Máte taky někdy pocit, že se Vám ale absolutně nic nechce? Co Vám v takových chvílích pomáhá? Co Vás nakopne a vrátí zpět do života?
Poslední dobou má tenhle nanic pocit na můj vkus až moc často. Připadám si vším semletá. Práce, starosti, pořád dokola. Přitom je to život, který jsem si vybrala. Nechtěla jsem být bezstarostný student až do bůhví kolika...
Když se na to podívám s nadhledem a odstupem, mám vlastně úplně fajn život. Možná je mi ale teď trochu líto, že jsem do toho ,,dospěláckého" světa vlétla tak rychle...Ale ne, není. Mám práci, mám kde bydlet, jsem samostatná, nezávislá - můžu na sebe být pyšná!
Chtěla bych ale být ten člověk, který se dokáže radovat z maličkostí. Který má spoustu energie a šíří ji na všechny strany. Který na nové výzvy říká ano, který má neustále chuť něco dělat, nebojí se velkých a komplikovaných věcí. A shrnout to do jednoho slova? Jedno slovo, vlastnost, kterou bych chtěla slyšet ve spojení se svým jménem? Asi by to bylo...Ona je inspirativní! Ano, přesně taková bych chtěla být.
A co mi pomůže se k mému ideálu přiblížit? Konečně si přestat dělat hlavu s tím, co si o mně myslí ostatní. To je ten celý kámen úrazu. Řeším, co si kdo řekne, jako moje vystupování přijme a podobně. A většinou jsou to naprosto zbytečné obavy, které mi jen ubírají sílu a sebedůvěru.
Člověk, který se ničím neliší, který se snaží splynout se stádem, se nikdy inspirativním pro druhé nestane.
A závěr toho všeho? Nové motto ,,Neboj se vybočit!".
